Přestože album finsko-švédsko-německé speedové squadry STRATOVARIUS vyšlo již v lednu tohoto roku, myslím, že není od věci detailněji se mu podívat na zoubek, co že to tentokráte skandinávští strato-melodici s německým bubeníkem posluchačům nabízejí (zde je nutno zmínit smutnou zprávu, že Jörg Michael z osobních důvodů opouští kapelu). Máme tu obal v klasické modro-zelené kombinaci s ekologickým motivem znečištěné laguny a pelikána v popředí. Novou současnou éru STRATOVARIUS také symbolizuje hvězdicovitá hvězdná loď v pozadí, kterou bylo možno spatřit již na předchozím albu „Polaris“, a nové logo, němž je rovněž zakomponována hvězda (koneckonců Polaris = anglicky Severka). Máme tu tedy Polaris éru! Uvidíme, zda bude tak hvězdná, jako byla ta minulá („Episode“, „Visions“ a pro některé i „Elements I a II“), nebo zda se bude jednat o padlou hvězdu (jako např. eponymní album z roku 2005).
Úvodní, tradičně již singlový otevírák „Darkest Hours“ nepředstavuje žádné překvapení - typický STRATOVARIUS. Jeho problémem, který lze vztáhnout na téměř celé album, je Timo Kotipelto, a to nikoli kvalitou svého hlasu, ale stále velmi podobnými pěveckými linkami, s nimiž se vám tu a tam mohou asociovat některé starší songy z tvorby STRATOVARIUS. U prvního mě osobně překvapil pouze malinko tvrdší zvuk kytary, vůdčí roli zde ale mají Jensovy klávesy.
Následuje další a podle mého názoru vydařenější singl „Under Flaming Skies“ s nenápadným zajímavým orientálním úvodem, jinak opět stále stejné Kotipeltovy zpěvy. Poněkud rozsáhlejší záležitost představuje rozevlátá „Infernal Maze“, kde slyšíte tradiční zvuk kláves a v sólu se dočkáte preludování. Jako jeden z plusových momentů (možná i jako ten nejlepší) na albu vidím čtvrtou „Fairness Justified“ s pomalejším začátkem, kde zazní přemýšlivé sólo – song však zaujme především svými sbory a Kotipeltem.
Poměrně nezvykle tvrdě (v rámci diskografie kapely) začne povedená „The Game Never Ends“, která přejde v melodickou vyhrávku a v sólu hrají prim klávesy (koneckonců je z pera páně Johanssonova). Autorem druhého nejdelšího songu „Lifetime In A Moment“ je basák Lauri Porra. Začátek překvapí ponurým, jakoby církevním zpěvem, na který naváže mohutný kytarový nástup doplněný klávesami. Mám-li ji přirovnat k nějakému jejich staršímu songu, napadá mě „Kiss Of Judas“.
Dalším kouskem ve skládačce s názvem „Elysium“ je již druhá „horská“ balada „Move The Mountain“ (na albu „Polaris“ byla ke slyšení „When Mountains Fall“), v níž hrají prim klávesy (kdopak je asi autorem?) a kterou lze označit za poměrně zdařilou. Předposlední píseň „Event Horizon“ znamená tradiční prásknutí do koní za doprovodu zvonivých kláves (jako z „Black Diamond“), které svedou s kytarou v sólu velmi napínavý duel (vítěze nechám na vás). A to nejdelší nakonec – přes osmnáct minut dlouhý titulní kus. Před jeho začátkem vás varující ženský hlas vyzve k okamžité evakuaci a zahájí odpočítávání.
Obecně nemám nic proti (pře)dlouhým skladbám, některé z nich patří v mém hudebním žebříčku dokonce k těm nejvýše postaveným (namátkou kultovní opusy „Keeper Of The Seven Keys,“ „Halloween“ nebo „Dante´s Inferno“ od ICED EARTH atd.), ale „Elysium“ jejich kvalit nedosahuje. Nerozumějte mi špatně, není to zlý song, ale já od takové písně očekávám spoustu různorodých nálad, temp a zvratů. Takový píseň by nejenže neměla nudit, ale naopak by v ní mělo být obsaženo to nejlepší z tvorby kapely (zpěv, melodie, sóla, atmosféra). Je to šance využít dlouhý prostor k něčemu výjimečnému, a to se v případě „Elysium“ podle mého názoru tak úplně nepovedlo (snad až na bombastické sbory v závěru).
Navázala kapela na své předchozí album, které mělo být základním stavebním kamenem v post-tolkkiovské éře a odpíchla se dále ke hvězdám? Krátká a stručná odpověď zní: „Ano a ne!“ Na první poslech album nabízí vše, čeho si stratofanda jen žádá a co potřebuje k životu – zhruba hodinu melodické rychlo-jízdy s trylkujícím slavíkem Kotipeltem, válčící kytarou s klávesami (samozřejmě s křišťálově čistým zvukem), rychlými i šlapavými písněmi, baladou a jedním opusem (vzhledem k délce spíše megaopusem). Oproti svému předchůdci natočili vyrovnanější materiál, z kterého sice nelze nic zatratit, ale na druhou stranu ani vyzdvihnout. STRATOVARIUS tak po odchodu diktátora Tolkkiho stále nenašli novou tvář, jak jsem tajně doufal. Skladatelským potenciálem a novou krví (Porra a Kupiainen) určitě disponují. Uvidíme, jak se také vypořádají s odchodem bubenické chobotnice Jörga Michaela. Je ale možné, že se spokojili s oprášením a pouhým nalíčením tváře staré.